Jak začít psát a nevzdat se hned na startu

Pustit se do psaní je jedna z nejtěžších věcí, která na vás na cestě k odevzdání diplomky čeká, ne-li ta úplně nejtěžší. Rad je všude spousta a každý vám bude vnucovat tu svou jedinou možnou cestu. Tak mějte na paměti, že každý jsme jiný a co vyhovuje jednomu pro druhého se nehodí. Je důležité najít svou vlastní cestu, svou motivaci, své rituály, které vás k psaní přivedou a u práce udrží.

A co je alfou a omegou úspěchu? Musí vás to bavit. Aspoň trošku 😊. Je jasné, že vždycky to zábava nebude, že jsou části, témata a kapitoly, které jsou zábavné více a ty, které nejsou zábavné vůbec. Ale zkuste najít něco, co vás povzbudí a naladí. Můžete ráno začínat s tím, že se budete těšit, jak si vyhledáte novinky k vašemu tématu, navrhnete grafy, nachystáte fotky, nebo třeba na to, že budete popíjet kafíčko z oblíbeného hrníčku nebo že si po x stránkách dáte pauzu. Cokoli je lepší, než otravná představa, kolik toho dnes musím napsat – ach jo. V dobrém naladění jde vždycky práce od ruky líp.

Co vám ještě může pomoct nejen začít, ale také vytrvat?

Pozor na zrádné slůvko ALE a věčné odkládání

V seriálu Přátelé zazněla úžasná věta, když Phoebe odmítla pozvání slovy: „Šla bych ráda, ale nechce se mi.“ Ze zkušenosti vlastní i mnoha studentů vím, že myšlenky „psala bych ráda, ale nechce se mi“, je docela častá.

Nenechte se tedy svést slůvkem ALE. Možná to znáte i z jiných činností, než je právě psaní diplomky. Máte se do něčeho pustit a už je tu ono slůvko ale. Ale ještě mám čas, udělám to zítra, ale vždyť to nehoří……A s psaním diplomky je to stejné. Naplánujete si, jak hned zítra začnete, ale pak přijdou „ale“: „ Ale ještě nemám pohromadě všechny podklady.“….. „Ale zítra mám málo času, to nestojí zato začínat.“…..“Ale vždyť mám spoustu času, nebudu to hrotit.“….

Zkuste všechna svá „ale“ ignorovat a prostě začít. Více se o prokrastinaci, tedy odkládání, a možnostech boje, můžete dozvědět zde.

První krok

V zásadě je celkem jedno do čeho se pustíte nejdřív, jen si sedněte a zkuste si třeba nastřelit osnovu nebo dohledávat potřebné informace a jejich zdroje. Když jste úplně zoufalí, pak klidně pište: „Mám psát ale nechce se mi, protože ….“ A možná se o sobě ledacos zajímavého dozvíte 😊. Když nic jiného, budete mít před sebou důvody, proč se vám do psaní nechce a s nimi můžete pracovat dál a vést s nimi úspěšný boj.

Svým studentům doporučuju začít právě osnovou. Máte zadání a na jeho základě si vytvořte rámcovou osnovu. Z osnovy na vás vykoukne, kolik a jakých kapitol byste měli dát dohromady, jaká vás čekají měření, kde budete získávat data, k čemu potřebujete získat informace. Ujasníte si také klíčová slova, na jejichž základě budete své zdroje vyhledávat.

A pak je fajn prostě začít některou z kapitol. Ideálně aspoň rámcově začněte částí rešeršní, abyste zjistili, co je ve vašem tématu už vyzkoumané a objevili oblast, kterou vyřešíte vy, aniž byste se stali pionýry slepých uliček.

Pokračovat pak můžete další libovolnou částí. Pokud je součástí práce měření, práce v terénu apod., pak se jim nevyhýbejte a nešetřete na potom, protože bez dat se dále nepohnete. Můžete samozřejmě začít nejprve částmi úvodními, více popisnými, abyste se na psaní naladili. Také s přibývajícími stránkami poroste vaše sebevědomí. Nesnažte se ale v této fázi jednotlivé kapitoly vymazlit k dokonalosti a tím ztrácet cenný čas. Praktičtější je provést celkové a formální úpravy až na závěr. Uvidíte, kolik stránek nakonec budete mít, případně některé texty budete krátit, někde zase naopak něco přidávat a vaše dříve provedené pečlivé úpravy by tak mohly přijít vniveč. A vy byste tak předem dokonalé kapitoly museli ladit a upravovat znovu.

Plánování a „porcování“ práce

Tak, jak je důležitý začátek psaní, je stejně důležitý i jeho konec. Pokud budete mít čas na psaní bezbřehý, může vás to více svádět k prokrastinaci. Je příjemnější vědět, že teď budu psát do oběda, pak si pochutnám, dám si třeba nějaký dobrý moučník a pak budu pokračovat. Nebo si můžete nastavit nějaký časový limit. Je příjemné si večer říct, tak jsem dnes psal tři hoďky a mám dnešní úkol hotový, než smutně konstatovat, zase jsem nad psaním seděl celý den a vlastně nic nemám (jen několikrát zkouknuté sociální sítě, objednané boty, přečtené zprávy….)

S tím souvisí rozdělení práce – mamuta – na drobná sousta. Představa napsání třiceti v případě bakalářky nebo šedesáti v případě diplomky stránek je odstrašující. Když si ale počet stránek rozdělíte, naplánujete si na každý den jen nějakou splnitelnou část, bude se vám pracovat mnohem líp. Slůvko splnitelné je tady opravdu důležité. Nestavte si vzdušné zámky, raději se ve svých plánech držte při zemi. Když uděláte něco navíc, je to fajn bonus, zatímco nesplnění plánovaných představ přináší frustraci.